Obec Lenešice se nachází 4 km severozápadně od města Louny v nadmořské výšce 180 metrů nad mořem. K severnímu okraji obce sahají svahy západního okraje Českého středohoří. Jih obce pak lemuje mnoha zátočinami řeka Ohře, jejíž nivy byly vždy úrodné a zdrojem obživy lidí. Svědčí o tom i nejnovější archeologické nálezy v obci. Jedná se o lidská obydlí datovaná přibližně 5000 let před Kristem.

První písemná zmínka o obci je v listinách krále Přemysla Otakara přibližně z roku 1226 jako příslušenství kláštera panen premonstrátek v Doksanech u Roudnice. 15. května 1273 potvrdil papež Řehoř X. ves Lenešice i s kostelem doksanským. Vlastnictví obce a kostela je v této době nejasné. Ze zmiňovaných listin je patrné příslušenství k doksanskému klášteru. Nápis na nárožní kameni kostela hovoří, že jeho staviteli byli postoloprtští benediktíni, konkrétně opat Bertold (opatem 1237 – 1251). V roce 1324 jsou již Lenešice doloženy jako majetek kláštera v Postoloprtech. Ten zanikl v roce 1420. Roku 1436 získává od císaře Zikmunda za 500 kop Lenešice a Březno s mlýny Parcifal z Vinařic a Prostiboři. Ten postupuje Lenešice lounským. Kdy a za jakých okolností není známo.

Majetkem lounských jsou jen do roku 1454. Dle usnesení sněmu se v témže roce provádí revize pozemkové držby. Statky církve, k nimž držitelé neměli listinné podklady byli vydány králi Ladislavovi. Tímto krokem byli nejvíce postiženy Louny, které museli králi podstoupit městečko Postoloprty a 16 vsí včetně Lenešic. Tyto statky nabyli lounští po svém tažení na postoloprtský klášter. Král Ladislav připisuje klášterectví postoloprtské synům Jiřího z Poděbrad. Ty jej vlastní od roku roku 1454 do roku 1467. Ves Lenešice zde výslovně uvedena není. Tu roku 1460 zastavuje král Jiří společně s Vrbkou a Rvenicemi Janu mladšímu děčínskému z Vartenberka za 1300 kop. Synové Krištov (1465-89) a Sigmund (1465-1518) pokračují v držbě. Vartenberkové byla starožitná rodina z rodu Markvartoviců. Král Vladislav vyplatil 3.11.1481 zástavu na Lenešice Ofce z Petrovic , dceři Václava Cardy z Petrovic a jejím synům Václavovi, Janovi a Sigmundovi z Vartenberka.

Po té připadli Lenešice Veitmílům. Rodina Krabice z Veitmílů, původně staročeská vladycká rodina. Sloužili ve Vídni císaři Fridrichovi a byli povýšeni do panského stavu. Nevíme kdy přesně připadli Veitmílům. Víme, že 20. března 1498 půjčil pražský měšťan Michalovi Veitmíle a jeho bratrovi 15 kop grošů na ves Lenešice. Od roku 1498 jsou tak zcela určitě Lenešice majetkem Veitmílů. V roce 1531 potvrzuje král Ferdinand I. Veitmílům dědičné právo na vsi Lenešice, Výškov, Břvany, městečko Vroutek a Podbořany.

Alžběta Veitmílová roz. z Žerotína vdova po po Janu Vavřincovi z Veitmíle postupuje ves Lenešice a Břvany trhovou smlouvou Janu staršímu Černínovy z Chudeřic za 27 800 kop míšenských. V jeho držení byl Bílý újezd s tvrzí a pustý hrad Vostrý. Trhovou smlouvu stvrdil 4.března 1588 Rudolf II. Za přemyslovců se to byl panský rod, po té poklesli, ale v 17. století se dostávají do stavu hraběcího. Po Janovi získává ves syn Jiří Děpolt Černín z Chudeřic. Černínové měli Lenešice v držení 12 let. Za tuto dobu byla obec postižena několika velkými požáry. Rok po smrti manželky Mandaleny (18.10.1599) prodává Jiří Lenešice zpět Veitmílům a sice poslední Veitmílovně Veronice, manželce Štěpána Jiřího ze Šternberka, za 25 100 kop míšenských a obec Břvany za 28 500 kop míšenských. Obě vsi tak připojuje k postoloprtskému panství. Jak Štěpán tak Veronika byli zastánci přijímání pod obojí. Během třicetileté války 1618 – 1648 město Postoloprty s okolím včetně Lenešic mnoho zakusilo. Po bitvě na Bílé hoře přistupuje k víře katolické. Byl tak uchráněn konfiskaci svého majetku. Zemřel roku 1625. Veronika, jeho manželka, zůstala věrna přijímání pod obojí a musela se odstěhovat do zahraničí. Lenešice si podržela. 5. srpna 1633 odkazuje Lenešice rovným dílem svým dcerám Marii Alžbětě, provdané Zárubové a Františce Maxmiliáně. Marie Alžběta vstupuje po smrti manžela v roce 1650 do kláštera panen dominikánek sv. Anny v Praze kde v roce 1674 umírá jako sestra Kordula. Její sestra Františka Maxmiliána se provdala za císařského plukovníka Jana Bohumíra Gotfrida z Jugen se kterým měla dceru Marii Františku Helenu. Jan Bohumír z Jungen byl roku 1641 povýšen z rytíře na barona. Aby se mohl usídlit v Bavořích, chtěl prodat Lenešice. Bránil mu v tom majetkový nárok jeho dcery. V roce 1650 prodává Marie Alžběta Zárubová svůj díl s rybníky už vdovci baronu Jungenovi za 5 000 rýnských. Lenešice nakonec zdědila Jungenova jediná dcera Marie Františka Helena. Ta je přinesla věnem do manželství se Sigmundem Fridrichem hrabětem ze Saurau. Ten koupil v roce 1664 statek Vraní a spojení s Lenešicemi trvalo do roku 1684. Hrabě ze Saurau obrátil násilně Lenenšice na katolickou víru. za jeho působení byla roku 1670 obnovena fara. Hrabě ze Saurau padl ve válce s Francouzi na Rýně. Vdova Marie Helena prodává Lenešice 22.12.1684 Janu Jiřímu hraběti Clary Aldringen.

Jan hrabě Clary Aldringen nechal znovu postavit a opravit zámek a to roku 1698. V horním patře nechal zřídit jídelnu a 8 světnic. Přežil obě své manželky Ludmilu a Marii. zemřel roku 1700. Veškerého majetku Po něm se krátce ujímá veškerého majetku jeho syn Jan Jiří. Ten krátce po otcově srmti roku 1701 také umírá. Správy Lenešic se ujímá jeho bratr hrabě Filip. Za jeho vlády byly 15.5.1717 znovu rozděleny sedlákům a chalupníkům všechny pozemky, neboť nikdo nevěděl jaké pozemky k jaké usedlosti patří. Filip zemřel roku 1744. Svým podaným odpustil všechny dluhy peněžní dluhy a dluhy na robotě.

Filipova dcera Františka se v srpnu roku 1755 provdala za barona Františka Defina. Ves Lenešice mu přinesla věnem. 11.září 1755 přijeli do Lenešic a podaní jim zde skládali slib věrnosti. Zůstali zde až do 8. října. Po té odjeli do Prahy a následně do Terstu, kde přijímá baron státní službu. v roce 1764 se vracejí manželé do Lenešic a nechávají zde pokřtít svého syna Františka a roku 1767 nechávají taktéž v Lenešicích pokřtít svojí dceru Marii. V témže roce nechává baronka přestavět místní zámek v italském slohu bez střechy. Roku 1788 prodává již vdova baronka Defin Lenešice c.k. hejtmanovi Jakubu Wimmerovi.

Jakub Wimmer bojoval u Mostu proti Prusům. V roce 1779 vystupuje z vojska a přebírá stavbu pevnosti Terezín. Tím položil základ svému jmění. Je povýšen do hodnosti plukovníka a roku 1801 do stavu baronského. V Praze vlastnil dům Platýz na Uhelném trhu a dále vlastnil statky Lenešice, Cítoliby, Domoušice, Velhota, Bubny, Nusle, Vršovice, Vel. Zdíkov a Valetice. V Lenešicích zavedl chov švýcarského dobytka a zvelebil ovocnictví. Za jeho éry bylo hospodářství v Lenešicích na nejvyšší úrovni. Baron nechal zvětšit zámeckou zahradu, čímž ubral lenešické návsi. Jakub Wimmer pobýval v Lenešicích velice často. Rozmlouval s hospodáři a chodil do horní hospody č. 19 hrát karty. Roku 1802 o masopustu byl knížetem Josefem ze Schwarzenberka a jeho chotí Pavlínou pozván na ples do Postoloprt. Dostalo se mu té cti, že jej při volence vyzvala k tanci sama kněžna. Po tanci baron prohlásil, že by se rád za toto vyznamenání rád odvděčil. „Prodejte nám své statky na žatecku“ prohlásila kněžna. baron přisvědčil. K prodeji došlo 7. prosince 1802. Společně s Lenešicemi prodává baron Wimmer Cítoliby, Domoušice a Velhota pod Džbánem. Baron Wimmer umírá roku 1822 v Praze.

Schwanzerbergové mají Lenešice v držení do roku 1925. V roce 1925 byli Lenešice vrámci pozemkové reformy, která byla zaměřena především proti šlechticům a církvím, přerozděleny.